„TY“

Byl to takový ponurý, smutný den. A možná, že nebyl smutný, že ho jen podzim přemaloval a nebo prostě jen chtěl, aby tak vypadal. Ať to bylo jak chtělo, já ho za smutný měl. Posledních pár let jsem měl v podstatě krásné dny nebo alespoň dobré. Někdy občas přišlo něco horšího, ale smutné vysloveně ne.
Ten den mi něco zasmušilého vlezlo do duše. Nohy mě nesly samy od sebe, ponořen sám do sebe jsem si ani nevšiml, kam jdu. Až jsem tam stál. Přímo tam. Před ní, před tou naší lavičkou. Zprvu mě překvapilo, že tam stále je, až pak se mi vynořila ta vzpomínka. Moje. Naše. Na té lavičce už nikdo z nás nesedí, roky na ni nikdo neseděl. Ty, ani já.
Před mnoha lety, když jsem ještě žil a měl pocit, že mohu změnit svět, jsem tudy šel taky. Nikdy by mě nenapadlo, že si to budu chtít ještě někdy zopakovat. K tomuhle místu mě vázaly vzpomínky. Tajné, jen moje a ukryté hluboko ve mně. Nikdy jsem o nich nikomu neřekl a ani jsem to neměl v úmyslu, ani sám v sobě jsem je nikdy neotevřel. Měl jsem je hluboko uvnitř mého srdce ukryté před celým světem i přede mnou samým. A bylo to tak dobře.
Seděli jsme spolu na lavičce, osamělí a zklamaní životem. Oba. A pak si před námi z ničeho nic vítr začal pohrávat s listím. Jemný a svěží vánek, občas nás jen tak pohladil po tvářích. Tebe i mne, a jen tak abychom o něm věděli. Zlobil podzimní spadané listí. A pak zakroužil kolem tvé hlavy a rozhrábnul ti tvé zlatavé vlasy. Rošťák jeden, asi si chtěl hrát. Jak já mu záviděl. Ty ses provinile usmála. Oba jsme byli tak trochu nesmělí a báli se vyslovit nahlas byť jen jediné slovo. Snad jsem se báli, že zvuk naruší to krásné a něžné, co jsme oba tak silně vnímali.
V němém úžasu jsem sledoval ten zlobivý větřík, jak si pohrával s tvými vlasy a pak v jeden nestřežený okamžik, se naše pohledy střetly. Nevím jak dlouho mohl ten moment trvat, snad jen vteřinu a nebo věčnost. Naplnil mou duši neuvěřitelným klidem. A pak jsme najednou oba ve stejnou chvíli uhli pohledem k zemi. Koukali před sebe, a tajně si přáli, ať ten krok udělá ten druhý. Marně, přepadla mě nesmělost a tebe taky. Seděli jsem tam, a zírali před sebe. Věčnost.
Před námi se na cestičce byl lístek. Snesl se odněkud z oblak a nebo taky ze stromu, a nebo ho sem vítr zavál odněkud jinud. Nebyl nijak výjimečný, ale zaujal nás. Chtěl jsem ti ho dát. Minuty jsem na něj zíral a přemýšlel. Než jsem se k tomu odhodlal, už ho vzal někdo jiný.
Koukli jsme na sebe a zpět na ten list. Oba. Najednou jsme se začali smát, až jsme skoro nemohli dýchat a tekly nám slzy od smíchu. Seděli jsme tam a smáli se jako dva blázni. Minuty.

Jak jsme přišli na to, že to bylo vtipné?

(24.1.2025)