KROK

Byl to takový úplně obyčejný den. Nudný, dlouhý a vůbec ničím zajímavý. Den jako každý jiný v mém životě. Spěchal jsem a moc nevnímal tváře v davu. Proč taky. Tolik lidí v našich životech potkáme, aniž bychom si to uvědomili. Tolik tváří, které se časem stanou známými, a přesto jsou nám zcela cizí. Den za dnem, týdny a roky. Pořád a dokola. Stejný příběh.

Dobrý den a na shledanou.

Zamyšlený a hluboce ponořený do svého nitra mě zaujala zvláštní vůně. Nejdříve mě jen tak pošimrala kolem nosu, a pak do něj pořádně udeřila. Vytrhla mě z mých myšlenek a donutila vnímat svět kolem mě. Dost neochotně jsem zvedl hlavu a v tom ji uviděl. Stála jen krok ode mne. Jen jeden jediný krok, tak blízko. Přesto v nás byla dálka. Dálka všedních dní. Zdobil ji jen plachý úsměv na její tváři. V hlavě mi začalo vířit tisíce otázek a ani na jednu jsem neznal odpověď. Mé oči dokázaly jen upřeně hledět na jeden jediný cíl. Na ni. Můj svět se zastavil. Dýchám ještě? Krok, jen jeden a budu ji míjet. Jeden jediný krok mě od ní dělil. Proč se celý třesu? Kde je moje srdce? Slyším, jak splašeně bije na poplach. Aha, už vím, je v krku. Můj jinak bystrý mozek tápal ve tmě možností, co mám udělat. Jak asi tak dlouho trvá udělat jeden jediný krok?

Míjel jsem se s ní na chodníku a pochopil jsem, kdo ona pro mne znamená. V tu chvíli nám chyběl jen jediný krok. Jeden jediný krok. Každý z nás si tvoříme svůj vlastní vesmír. Jsme tvůrci našich vlastních osudů. S každým rozhodnutím, měníme směr našich životů. A tohle byla jen jedna z dalších zvláštních náhod.

Ovládal mě strach. Ale z čeho? Co bych ztratil, kdybych ten krok udělal? Udělala ho ona. Srdce mi bušilo o závod. Míjeli jsme se jako dva úplně cizí lidé, ale i přesto jsme koukali jeden druhému do očí. Uvnitř mě nastal zvláštní klid. Jako by se celý svět zastavil, jen pro nás dva, pro tenhle okamžik. Připadalo mi to jako věčnost, šance na to, jak přehodit výhybku a změnit směr svého vlastního osudu. A přesto jsem ten krok nedokázal udělal. Ne v tu chvíli. Díval jsem se, jak mi mizí za roh. Chtěl jsem na ní zavolat, ne ještě tak nepospíchej, počkej a zastavíme ten čas. Ale nedokázal jsem vyslovit jedno jediné slovo. Dálka v našich srdcích se prohlubovala s dalším jejím krokem. A tak dál jsem tam tiše stál a díval se za ní. Začal ji pomalu pohlcovat dav a o pár dalších kroků z ní zbyly jen záda v dálce a s každým dalším krokem se jen více vzdalovaly. Krok za krokem, mizela stejně jako se objevila v mém životě. Po další malé chvilce z ní zbyl jen stín. Stál jsem dál na chodníku. Sledoval jsem jen, jak ubíhá do zapomnění všední a jinak obyčejný den.

(26.1.2025)